Ackermann–Gemeinde patří mezi umírněné krajanské spolky sudetských Němců. Jeho umírněnost souvisí s tím, že je ovládán katolickou církví – zakladateli a významnými členy jsou katoličtí kněží, řádoví bratři, církevní hodnostáři. A–G založila v roce 1999 českou pobočku, ve které se angažují čeští katoličtí politici a historikové, kněží a významní představitelé církve. Jedním z nich je bývalý kněz, bývalý mluvčí biskupské konference, bývalý poradce prof. Švejnara a bývalý ředitel ÚSTR Daniel Herman. V dubnu 2012 se stal členem výboru této organizace. Protože v nové vládě bude zastávat významné místo ovlivňující stěžejní otázky kulturního a ideologického rázu, stojí za to se seznámit s historií a charakterem domovské organizace A–G a položit si otázku, jaké politické a ideové implikace zahrnuje členství v jejím předsednictvu.

Zakladatelem A–G byl augustiniánský kněz a teolog Paulus Sladek, který pocházel z českoněmecké rodiny z Třebenic u České Lípy. Jak k tomu došlo, že byl pokřtěn jako Fritz Sladek, chlapec německé národnosti, přestože jeho otec Sládek byl českým učitelem, nemám žádné zprávy. Jisté je jen, že o německé národnosti chlapce rozhodovala jeho matka. Tento případ nebyl ojedinělý, jak o tom svědčí česká jména Němců (neschází ani hybridní jméno Czech) a některé příběhy, o nichž píší sudetští spisovatelé, například K. H. Strobl v populárním románu z pražského studentského prostředí Prusmyk Šipka. Dočteme se tam dojemný příběh dcery despotického českého otce, která se pod vlivem německého studenta rozhodla stát Němkou.

Fritz Sladek vystudoval německé gymnasium v České Lípě, které vedli členové Augustiniánského konventu založeného po bitvě na Bílé hoře. V té tragické době podobné katolické konventy rostly jako houby po dešti a staly se oporami katolické církve při násilné rekatolizaci českých kacířů. Fritz, který po vstupu do kláštera přijal jméno Paulus, vyrůstal v konfliktním prostředí ovládaném národnostními a náboženskými spory. Od začátku stál na straně katolických Němců, kteří museli po válce čelit, jak říká historik Jaroslav Šebek, „začínající sekularizaci a morální krizi (!)“ v novém Československu. Za to nese odpovědnost Masaryk, jejž Sládek nenazývá prezident, nýbrž „Statsoberhaupt“, nejvyšší hlava státu. V demokratické republice, která nahradila monarchii a zbavila klerikalismus vedoucího postavení ve společnosti, byla katolická církev podle pana Šebka „zahnaná na okraj veřejného vlivu“; tím trpěli nejen čeští katolíci, ale dvojnásob hůř němečtí katolíci.

Akademicky vzdělaný historik, jehož úkolem je zasazovat uváděná data a události do společenského kontextu a umožňovat maximálně možnou objektivitu při jejich výkladu, se změnil v propagandistu, mluvčího zájmů skupiny sudetských katolíku, s nimiž se cítí duchovně spřízněn. Neřekne ani slovo o tom, že katolická církev za Rakouska byla vedle šlechty a generality oporou monarchie, že katoličtí katechetové na školách všech stupňů působili jako hlídači oficiální a státem podporované víry, nepřipomene, že Masaryk musel čelit opakovaným útokům představitelů katolické církve, kteří se ho pokoušeli umlčet jako politika, historika, filozofa. Kdyby soud v roce 1906 uznal žalobu více než tří set kněží, kteří Masaryka žalovali za hanobení jejich působení na školách, vysokoškolský profesor, poslanec na říšské radě a vůdčí postava české politiky by byl donucen odejít z veřejných funkcí a nemohl by se stát mluvčím národa a zakladatelem státu.

Sledujeme–li životní osudy Paula Sladka, nepřekvapí nás, že se stal stoupencem hnutí usilujícího o integraci a sjednocení německých katolíku v ČSR. U katolického kněze však překvapuje, že tuto obrodu očekával od nacisty podporovaného hnutí Konrada Henleina. Když se stal kazatelem v kostele u sv. Salvátora, jehož působení se obracelo ke studentům a vzdělancům (toto místo dnes zastává Tomáš Halík), vyjádřil svůj radikální postoj zřízením „lidového oltáře“ (Volksaltar). Výrazy „Volk“, „völkisch“ implikovaly negativní prvky německého šovinismu – pangermanismus, rasismus, antisemitismus, xenofóbii, demagogickou lidovost „krve a pudy“ namířenou proti demokratickým idejím sociálního pokroku. Za svévolnou reformou liturgie byl Sladek arcibiskupem Kašparem pohnán k zodpovědnosti. Paulus Sladek se dál horlivě angažoval v Henleinove hnutí a řešení sudetoněmecké otázky, jak je vynutila nacistická Říše, přijal s nadšením. V jeho poválečných životopisech čteme, že po vypuknutí války ztratil u nacistů důvěru a že se proto rozhodl dobrovolně vstoupit do armády. Tento čin můžeme interpretovat jako pokus vyhnout se nepříjemnostem, ale případně také jako důkaz loajality vůči režimu. Obhájci „zmýlených“ sudetských Němců, kteří před válkou zastávali protičeská a protidemokratická stanoviska, poukazují na to, že Henleina později nahradili integrální nacisté typu K. H. Franka, von Neuratha a dalších. Nemusí proto překvapit, že Paulus Sladek a další němečtí katoličtí kněží a věřící byli zklamáni tím, že nacisté jejich názory na sjednocení Němců v Čechách na základe „spojení lidovosti a víry“ (teolog Eduard Winter), neschválili. Také je nesporné, že porážka Třetí říše nemohla nepřimět mnohé nacisty a jejich stoupence k sebekritice, k poznání, že Hitler jako nejvyšší a neomylná autorita zklamal, nebyl s to splnit posvátné cíle, které od něho Německo očekávalo.

Teprve v poválečné době se ukázalo, do jaké míry se dovedli lidé svedení ideou svrchovaného dějinného poslání Němců oprostit od svých omylů či bludů. Výmluvně o tom svědčí jejich veřejná vystoupení po roce 1945. Paulus Sladek se sice později s jistým humorem distancoval od svého pokusu přizpůsobovat tradiční liturgická pravidla nacistickým völkisch–rituálum (jeho obhajoba připomíná sebekritiku Martina Heideggera, který svůj souhlas s nacistickou ideologií a s vůdcovským principem vysvětloval tím, že propadl „chlapeckému snu“), ale všechny tyto výhrady vůči nacismu se zřítí jako domek z karet, když si přečteme Eichstättskou adventní deklaraci z roku 1949, jejímž iniciátorem byl právě on. Je to jeden z nejhanebnějších dokladů toho, jak se nacisté a bohužel i někteří kněží nedovedli poučit z tragické zkušenosti války. Bylo to první veřejné vystoupení sudetských Němců, kteří byli v důsledku porážky Německa nuceni opustit Československo. Eichstättský dokument svědčí o tom, že ti, kteří jej podepsali, za války ani po ní nic nepochopili a ničemu se nenaučili. V dokumentu není ani slovo sebekritiky za rozbití demokratické republiky, za rozpoutání nejničivější války v historii, ani omluva za záměr odstranit Čechy z prostoru, o němž Hitler prohlásil, že je vraženo jako trn v boku do svrchovaného teritoria Němců. Opomenutí omluvy Čechům nepřekvapuje, když uvážíme, že z osmnácti signatářů deklarace patří nejméně dvanáct k exponovaným představitelům nacistického hnutí; najdeme mezi nimi iniciátory henleinovského hnutí, členy Sudetoněmeckého freikorpsu, významné funkcionáře NSDAP, důstojníky SS, spolupracovníky gestapa a nacistické novináře. Skutečnost, že adventní (!) deklarace nebyla kritizována představiteli Adenauerovy vlády ani spojeneckými politiky, svědčí o tom, že byla v souladu s ideovými a politickými tendencemi, které se objevily na začátku studené války. Prohlášení sudetských Němců je v souladu s výkladem dějin, který nacistickou koncepci sjednocené Evropy upravuje podle poválečné situace, kdy Západ musí čelit „pronikání bolševismu“, který „jde ruku v ruce s panslavisticko–imperialistickým výbojem na Západ“. V adventní deklaraci nenajdeme ani slůvko o tom, že cílem Hitlerem rozpoutané války bylo ovládnutí Evropy a uskutečnění dávného snu pangermánského hnutí – Drang nach Osten, dobytí Východu, porobení méněcenných slovanských národů, získání životního prostoru (Lebensraum). Samozřejmě ani náznakem se nepřipomene hrozba vyhlazení českého národa. V kritické chvíli, kdy extrémní pravice na Západě počítala s proměnou studené války v horkou, kdy předáci sudetských Němců spolu s včerejšími nacisty a válečníky považovali pokračování ve východním tažení za povinnost všech nepřátel bolševismu, program sudetských Němců se zdál být v souladu s přáním „jestřábů“ ve Spojených státech, v Británii i jinde na Západě. Nečinil se tu podstatný rozdíl mezi dobyvačným útokem německé armády proti Sovětskému svazu a mezi výzvou k nové válce vedené – tentokrát i ve svazku s Němci – proti bolševickému nebezpečí. Většina sudetoněmeckých nacistických předáků byla ochotna zúčastnit se nového tažení na Východ (Drang nach Osten), který se Hitlerovi, bohužel, nepodařilo zdárně dokončit.

Po Eichstättské adventní deklaraci sudetských Němců následovala o rok později Charta vyhnanců z vlasti (Charta der Heimatsvertriebenen), která vyjadřovala stanovisko všech skupin německých vysídlenců. Je jen s podivem, že se s touto deklarací, koncipovanou vysokými představiteli nacistického hnutí, mohli opět ztotožnit i katoličtí kněží a teologové jako Paulus Sladek a další. Hlavním iniciátorem Charty se stal Rudolf Wagner, který za války působil jako člen SS ve orgánech specializovaných na vyhlazování nežádoucích skupin obyvatelstva. Svou kariéru zahájil v roce 1939, kdy se stal členem Heydrichem řízené Centrály vyhlazování (Zentrum der Vernichtung), a ukončil ve funkci Obersturmbannführera v Berlíně. Když se po válce stal členem bavorského zemského sněmu, když získal předsednické místo ve Vyhnaneckém centru (Zentrum der Vertriebenen) a když mu v roce 2000 k životnímu jubileu gratuloval kancléř Schröder, nepadlo o jeho temné minulosti ani slovo. Ani ostatní signatáři Charty nezaostávají ve svých zásluhách o prosazování válečné politiky Hitlerova Německa pozadu. Šlechtic Erik von Witzleben dosáhl hodnosti SS Sturmbannführer; o jeho schopnostech svědčí fakt, že ho již v roce 1933 Hitler osobně pověřil úkoly týkajícími se Polska. Šlechtic Walter von Kudel, od roku 1933 člen NSDAP a SA, se účastnil ilegálních příprav obsazení Rakouska. Franz Hamm se pod velením SS podílel na vyhlazovacích akcí v Jugoslávii a v Maďarsku; jeho činnost za války nebránila tomu, aby mu Spolková republika v roce 1980 neudělila vysoké státní vyznamenání. Alfred Gille pocházející z Východního Pruska byl velitelem (Scharführer) SA, členem NSDAP, za války působil na Ukrajině jako člen válečné rady. Waldemar Kraft se jako Hauptsturmführer SS zúčastnil obsazení Polska a působil tam jako vysoký říšský pověřenec. Po válce jeho kariéra pokračovala: v roce 1951 se stal ministrem spravedlnosti ve spolkové zemi Schleswig–Holstein, kde jeho soukmenovec Gille zastával funkci ministra sociální péče. Josef Walter, sudetský Němec, člen Henleinovy strany, se podílel na vyvlastňování židovského majetku, v intencích NSDAP podřizoval odborové a hospodářské organizace politickému dohledu.

Chartu vyhnanců z vlasti za Ackermann–Gemeinde podepsal také šlechtic Rudolf von Auen, zakladatel antisemitské a nacionalistické německé strany v ČSR, v letech 1950–1951 vystupující jako mluvčí A–G. Ani po válce svůj radikální antisemitismus nezměnil, jak o tom svědčí jeho protest proti zatčení Adolfa Eichmanna v roce 1961. V dopise ministru zahraničí Spolkové vlády žádá, aby se Německo distancovalo od nezákonného únosu občana Argentiny, a prohlašuje, že „že žádný řádný Němec nemůže [jednání Israele] považovat za důstojné [würdevoll], nýbrž jako porušení právního stavu“. (Sudetendeutsche Zeitung 25.6.1960) Jak je možné, že Ackemann–Gemeinde, řízená křesťanskými morálními zásadami, mohla tohoto antisemitu jmenovat svým mluvčím? Jak je možné, že on a řada podobných významných nacistů mohla po válce zastupovat vysoké funkce v státním aparátu a přitom přímo i nepřímo vyjadřovat své dřívější názory? Odpověď je stejně jednoduchá jako otřesná: Adenauerova vláda ani americké velení okupační moci neměly zájem provést denacifikaci do důsledků. Konzervativní politik Adenauer usoudil, že bez podílu špiček nacistické moci, kteří už sice ke konci války Hitlera odepsali, ne však podstatné cíle jeho antibolševické východní politiky, by se rekonstrukce státu protáhla a zkomplikovala. Američané, kteří svoji účast ve válce nemotivovali ideologicky ani nacionálně – v tom se podstatně lišili nejen od sovětů, ale i od Francouzů a Britů –, neměli důvod kacerovat představitele Třetí říše, zkušené specialisty ve vojenských, průmyslových, finančních, špionážních a organizačních věcech. Adam Michnik se mýlí, když chválí Adenauera za to, že dovedl z nacistů dělat demokraty. Ne, oni se nestali demokraty, pouze navenek respektovali demokratickou firmu. To jim stálo za to, protože se nadále podíleli na moci a v příznivějších, méně nebezpečných časech mohli uspokojovat své ambiciózní kariérní cíle. Teprve revolta mládeže koncem 60. let, podněcovaná, ale také znehodnocovaná rudým terorismem, zahájila opožděnou éru denacifikace.

Pozorujeme–li dnes z odstupu dosud ne zcela popsané, ne zcela pochopené a zhodnocené děje třicátých až šedesátých let, nemůžeme se nezastavit u některých podivných souvislostí, v nichž Ackermann–Gemeinde hrála důležitou roli. Chvályhodná křesťanská myšlenka smíření a odpuštění, založená na přiznání viny a pokání, byla a je u mnoha účastníků a stoupenců sudetoněmeckého hnutí mylně vykládána jako vyvažování dvou rovnovážných misek: na omylech, chybách a zločinech se nepodíleli pouze poražení Němci, ale i Češi, kteří podle výkladu některých historiků vlastně ani nepatří k vítězům války (Mary Heimanová). Tak se vnáší do posuzování dějin falešná symetrie. Klade–li představitel sudetoněmecké organizace jeden věnec k pomníku obětem v Lidicích a potom vzápětí druhý k místu, kde se v Ústí nad Labem po válce Češi dopustili zločinu na skupině Němců, pak se tím vytváří zcela falešná rovnováha vin. Podobně když se o nálezu pozůstatků asi pěti ubitých Němců u Dobřenína píše v Süddeutsche Zeitung jako o nálezu nového masového hrobu v Čechách, pak se tím u čtenářů vzbuzuje chybná a jednostranná představa, vyvolaná nikoliv legitimním odhalením zla, nýbrž potřebou některých lidí smýt vlastní vinu zveličením vin jiných. Vraždili jsme my, Němci? Ano, ale stejně vraždili i Rusové, Poláci, Češi, Francouzi, Britové a další účastníci války. Masové hroby na Ukrajině, v Polsku, ve Španělsku čítají 250, 200, 100 tisíc zabitých, nemluvě o tom, že dnes už nikdo nezváží tuny popela spálených Židu a lidí jiných náboženství a národností – dávno je již rozvál vítr do všech stran. Ani přesně nevíme, kde všude by se měly vztyčovat pomníky a kříže bezejmenným obětem. A jak velké by měly být, aby naznačily množství ubitých a pohřbených.